Jdi na obsah Jdi na menu
 


Veverka obecná
Veverka obecná (Sciurus vulgaris) je malý hlodavec z čeledi veverkovitých (Sciuridae) obývající široké území v rozmezí od západní Evropy až po východní Asii. V České republice ji nalezneme v lesích všech typů, parcích, alejích, větších zahradách nebo hřbitovech se stromovým porostem[1].
 
 

Veverka obecná obvykle dorůstá 19 až 23 cm a dosahuje hmotnosti mezi 250 až 340 g. Huňatý ocas, který napomáhá udržovat rovnováhu při lezení a skocích na stromech a který veverka využívá jako „pokrývku“ těla při spánku, je 15 až 20 cm dlouhý.

Charakteristickým znakem pro veverku obecnou jsou střapce chlupů na ušních boltcích směřující do špičky a viditelné především v zimním období. Stejně jako většina stromových veverek má i naše veverka ostré a zakřivené drápy, které jí pomáhají při lezení po větvích stromů. Ve světě bývá často zaměňována s blízce podobným čikarím červeným (Tamiasciurus hudsonicus), obývajícím Severní Ameriku a veverkou popelavou (Sciurus carolinensis), která obývá zvláště Severní Ameriku a západní Evropu. Zbarvení srsti veverky obecné se liší podle lokality rozšíření a období, ale vždy je srst na břiše a hrdle zbarvená krémově až bíle. U pohlaví není vyvinut sexuální dimorfismus. V Česku se nejčastěji objevuje červená a černá forma, ve světě není výjimkou ani šedá nebo čistě bílá forma. Veverce obecné se mění srst dvakrát ročně, a to z letní na zimní a ze zimní znovu na letní. Zimní srst je hustější a o něco tmavší než letní a veverkám narůstá v rozmezí mezi srpnem a listopadem.

 

Chování

Veverka obecná žije až na období rozmnožování samotářským způsobem života a jiným veverkám se většinou vyhýbá. V dutinách stromů, někdy i na tlustších větvích, obývá v průměru 25-30 cm velké hnízdo tvořené mechem, listy, trávou a kůrou. Není teritoriální a domácí území jednotlivých jedinců se značně překrývají.

Veverka je aktivní přes den, ale ve vrcholné části dne je většinou ukryta ve svém hnízdě, přičemž se vyhýbá teplu a větší viditelnosti vůči predátorům, mezi které patří především kuna lesní, kočka divoká, liška obecná, lasice kolčava, která loví především mláďata, ale také větší dravci, např. káňata lesní nebo sovy. V zimě nehibernuje, ale tráví ve svém hnízdě větší dobu než v létě

Potrava

Veverka pojídající ořech

60 až 80 % dne tráví hledáním potravy,[2] kterou tvoří především semena šišek, houby, které si suší ve svých hnízdech, ptačí vejce, různé plody, např. oříšky, ale občas si pochutná i na čerstvé míze. Část nalezené potravy si uschovává do svých „spižíren“ v dutinách stromů, které ji poskytují výbornou zásobárnu potravy v nejtěžších obdobích. Při konzumaci potravy přitom sedí jako většina veverkovců „na bobku“, přičemž si potravu drží v předních končetinách.

Rozmnožování

U některých jedinců probíhá páření již na konci zimy, tedy během února a března, většinou je však obvyklejší doba páření v letním období, během června a července. Samec svou partnerku nachází díky pronikavému pachu, který samice vypuzuje. Po setkání dvou partnerů začne samec svou partnerku honit po stromech a tak činí až do hodiny před spářením. Před rozmnožováním se také samice vykrmují s cílem přibrat na váze, jelikož obecně platí, že samice s vyšší hmotností rodí více mláďat než samice s hmotností nižší.

Dva týdny staré mládě

Samice může mít i dva vrhy za rok, přičemž jeden vrh obsahuje obvykle 3 až 4 mláďata, která se rodí po 38 až 39 denní březosti. Mláďata se rodí slepá a téměř holá a po narození váží 10 až 15 g. Plně osrstěna jsou po 21 dnech života, oči se jim otevřou po čtyřech týdnech a chrup se jim plně vyvíjí až po 42 dnech, kdy začínají požírat pevnou potravu. Samice je však kojí až do jejich odstavení, tedy do 8 až 10 týdnů po narození.

Nejvíce, 75 - 85 % mláďat přitom umírá během svého prvního zimního období.[3] Samice dosahuje pohlavní dospělosti zhruba v druhém roce života, samci o něco později. Veverka obecná se v přírodě dožívá průměrně 3 let, v zajetí se může tato hranice vyšplhat až na 10 let

Ohrožení

Finská veverka obecná. Ve Finsku se ročně uloví tři až čtyři tisíce veverek obecných. Poté, co začaly být v roce 1929 chráněny, se nastěhovaly z lesů do parků.[4]

Veverka obecná je ve většině států Evropy chráněným druhem. To platí i v České republice, kde je v současnosti podle vyhlášky 395/1992 Sb. vyhodnocena jako ohrožený druh.[5] V posledních letech u nás totiž došlo k příkrému poklesu početnosti tohoto druhu a z původních 60-110 tisíc kusů ulovených ročně ve 20. letech 20. století se počet ulovených veverek o 50 let později snížil pouze na několik stovek jedinců.[6] Z celosvětového pohledu však nejde o druh nijak zvlášť ohrožený a v Červeném seznamu IUCN jej nalezneme v kategorii téměř ohrožených druhů.[7] V některých částech světa se již od starověku loví pro svou srst, ale v současné době ji nejvíce ohrožuje spíše ztráta lesů - jejího přirozeného biomu. V jiných částech světa, např. ve Spojeném království, se potýkají s jiným problémem a to vytlačováním veverky obecné úspěšnějším druhem - veverkou popelavou.

Poddruhy

Původně bylo popsáno 40 poddruhů veverky obecné, ale s tímto číslem nesouhlasilo několik zoologů z celého světa. V roce 1971 bylo vydáno nové studium schvalující pouze 16 poddruhů, které se rozlišují až dodnes a které jsou vypsány i na seznamu níže.[8][9]

  • S. v. altaicus Serebrennikov, 1928
  • S. v. anadyrensis Ognev, 1929
  • S. v. argenteus Kerr, 1792
  • S. v. balcanicus Heinrich, 1936
  • S. v. bashkiricus Ognev, 1935
  • S. v. fuscoater Altum, 1876
  • S. v. fusconigricans Dvigubsky, 1804
  • S. v. infuscatus Cabrera, 1905
  • S. v. italicus Bonaparte, 1838
  • S. v. jacutensis Ognev, 1929
  • S. v. jenissejensis Ognev, 1935
  • S. v. leucourus Kerr, 1792
  • S. v. mantchuricus Thomas, 1909
  • S. v. meridionalis Lucifero, 1907
  • S. v. rupestris Thomas, 1907
  • S. v. vulgaris Linnaeus, 1758

Reference

  1. HANZÁK, Jan. Naši savci. Praha : Albatros, 1970. Kapitola Veverka obecná, s. 137.
  2. Wauters, L.A., and A.A. Dhondt. 1992, Spacing behaviour of red squirrels, Sciurus vulgaris: variation between habitats and the sexes. Animal Behaviour 43:297–311
  3. Gurnell, J. 1983, Squirrel numbers and the abundance of tree seeds. Mammal Review. 13:133–148
  4. BJÖRKLUND, Tom; KINNUNEN, Heidi. Kotimaan luonto. Porvoo : WSOY, 2004. ISBN 951-0-26351-6. (finsky)
  5. http://www.priroda.cz/lexikon.php?detail=85
  6. http://www.biolib.cz/cz/taxon/id20583/
  7. http://www.iucnredlist.org/search/details.php/20025/all
  8. Sidorowicz, J. 1971, Problems of subspecific taxonomy of squirrel (Sciurus vulgaris L.) in Palaearctic: Zoologischer Anzeiger. 187:123–142.
  9. Lurz, P.W.W. et al. 2005. Sciurus vulgaris. Mammalian Species 769:1–10

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář